Po trošku divočejších dvou letech a spoustě zkoušení a zjišťování, kudy to jde a kudy ne, jsem si jednou večer uvědomila, že se místo hospody nebo nějaké "hurá akce" radši doma podívám na film. Anebo si přečtu další kapitolu té knížky, co mi leží na parapetu.
Nesmějte se, je to zásadní. Žádný pocit (žádný strach), že bych měla být raději s lidmi a vytvářet zážitek, abych třeba něco nepropásla.
Teď už vím o malinko více, kudy to jde a kudy ne. Dokonce i vím, jak a kam bych chtěla - a učím se, vážně, snažím se tam směřovat. Brzy si to budu umět i obhájit. Není to lehké, ale radosti, které to nabízí, jsou plnější. Nikdy jsem neměla takový pocit opravdovosti a správnosti. Kontinuity a kompaktnosti žití.
Trochu mě děsí ta vnější podobnost s tím, co už to jednou bylo. Já si více než uvědomuju, že se to může zdát stejné. Ale není. Něco je o hledání pravdy a o kritickém myšlení, druhé o berličce. S tou je to totiž zdánlivě komplikovanější, ale ve výsledku o mnoho snažší - řeknou ti, co a jak, aby bylo vše v perfektním pořádku. A s kritickým myšlením to vůbec snažší není. Nesmíš nic jen tak přijmout.
Je to spíš depresivní. Můžou za to ty spousty knížek - pan Bauman, pan Berger, pan Keller a vlastně i pan Cílek nebo mistr Hejdánek - od kterých jsem pak už musela za paní Librovou a k rozhovorům v Sedmé generaci. Trochu z toho bolí oči, lehce hlava a hodně srdce. Jeden se pak snadno dostane na takové dno. Rozuměj, nemusí se cítit zle, ale je určitým způsobem sociálně zoufalý. Ať už se zabývá čím chce - boomem neonacismu, společností snažící se nahradit prázdnotu konzumem, slepým znásilňováním přírody - a myslí to opravdu vážně, nechce si nic nalhávat, tak se tam dostane. Protože to všechno je ohromně smutné a moc vážné a je těžké s tím něco dělat. Všichni ti na tvoje idealistické řeči říkají, že s tím stejně nic neuděláš. A ty bys chtěl.
Jenže člověk tímhle uvědoměním a následnou bezmocí (či beznadějí) projít musí, aby mohl něco dělat. Aby měl dost odhodlání a motivace. Od ničeho se totiž nedá tak dobře odrazit jako od dna.
Já si myslím, že ti lidé na zastávkách s krabicovým vínem a igelitkou jsou jen smutní lidé, kteří tohle nezvládli. A já doufám, že tak neskončím a že jednou napíšu dokument, který změní celý svět. Budou to dvě A4 psané Arialem desítkou, na něž shrnu to, že jsme s naší krásnou planetou v krizi, že jsme v ní my lidé, že se ubavíme a upijeme a unakupujeme k smrti. Vejdou se tam i všechny příčiny, průběh a očekávané důsledky, vše přesvědčivé a precizně odargumentované. Každý si to přečte, plácne se přes čelo (to proto, že ho to nenapadlo dříve), přestaně jíst jablka z Kostariky, začne si povídat se sousedy a nebude si kupovat pití v PET lahvích každý den.
A já mám to štěstí, že na to nejsem sama. A že mi pomalost nevadí.
___________________________________________________________
(dodatek z 9.9.)
Už dlouho jsem měla chuť napsat mírnou aktualizaci. Sociálně zoufalá už nejsem, spíš občas dost nasraná. Ale to je docela zdravé. Sedmou generaci nečtu a k panu Kellerovi a paní Librové jsem o něco kritičtější. Nezměnil se naopak ke snaze o přesné rozlišování a pravdivé pojmenování. A k touze po občanské společnosti. A vždycky je lepší dát se nějakou cestou a po čase zjistit, že to nebylo to pravé, než stát na místě a nepohnout se vůbec.
Monday, April 27, 2009
Monday, March 23, 2009
Naši chlapci bloggeři
Jsme kmen plný neobyčejně krásných, milých, vtipných, inteligentních a perspektivních osob. O tom nebylo nikdy pochyb, že? *doufá, že nikdo nezaslechne mírnou ironii znějící v jejím hlase*
O tom, že Rudánek je mimořádně programátorsky schopný člověk, každý dávno ví. Zvláště po návštěvě našich luxusních stránek. A protože nepostrádá ani kreativitu, vytvořil polosoukromý blogovací portál Prales, jemuž tu teď dělám nestoudnou reklamu.
Jeho služeb využívají v tuto chvíli již čtyři skvělí mladí muži:
* Rudánek sám - ve svém Pralese se můžete dočíst o všem možném i nemožném, slušném i neslušném, chvilkami úzkoprsým rodičům nepřípustném.
* Vojtěch Ctirad Tábor Špageta, alias ŠPG, se na svém VCTŠ vyjadřuje i k tématům společenským. Navazuje tak na činnost svého starého zápisníku - díky, že slavný blog znovu ožívá! Na pokračování lechtivé povídky inspirované návštěvou UNIjazzu si zatím ale musíme počkat.
* Dotřetice - náš drahý, postvlasatý, hloupoučký Močál, kde se kreativně vyžívá milý Smíšek. Když mu dáte peníze na pivo, třeba něco nového napíše.
* A konečně - svodům bloggerství podlehl i flegmatický abstinent Žvejk, jež nám dává možnost ochutnat jeho brilantní vtip i na řádcích jeho článků ve Věčných lovištích. Hodně štěstí!
Zde je naše superslavná košíková fotka z Vrchlabí. Mistr ŠPG tam chybí, leč ostatní jsme tam v plné kráse (snad až na Žvejku hlavu).
O tom, že Rudánek je mimořádně programátorsky schopný člověk, každý dávno ví. Zvláště po návštěvě našich luxusních stránek. A protože nepostrádá ani kreativitu, vytvořil polosoukromý blogovací portál Prales, jemuž tu teď dělám nestoudnou reklamu.
Jeho služeb využívají v tuto chvíli již čtyři skvělí mladí muži:
* Rudánek sám - ve svém Pralese se můžete dočíst o všem možném i nemožném, slušném i neslušném, chvilkami úzkoprsým rodičům nepřípustném.
* Vojtěch Ctirad Tábor Špageta, alias ŠPG, se na svém VCTŠ vyjadřuje i k tématům společenským. Navazuje tak na činnost svého starého zápisníku - díky, že slavný blog znovu ožívá! Na pokračování lechtivé povídky inspirované návštěvou UNIjazzu si zatím ale musíme počkat.
* Dotřetice - náš drahý, postvlasatý, hloupoučký Močál, kde se kreativně vyžívá milý Smíšek. Když mu dáte peníze na pivo, třeba něco nového napíše.
* A konečně - svodům bloggerství podlehl i flegmatický abstinent Žvejk, jež nám dává možnost ochutnat jeho brilantní vtip i na řádcích jeho článků ve Věčných lovištích. Hodně štěstí!
Zde je naše superslavná košíková fotka z Vrchlabí. Mistr ŠPG tam chybí, leč ostatní jsme tam v plné kráse (snad až na Žvejku hlavu).
Thursday, March 12, 2009
Má láska k panu Potokovi
Je tomu asi rok, co jsem se zamilovala.
Od malička jsem hodně četla, ráda četla. A protože jsem trošku emotivní človíček, často jsem nad knížkami i plakala. (Poprvé, co si pamatuji, to bylo nad foglarovkou Přístav volá. Klasika.) Jenže časem jsem plakat přestala (snad s výjimkou pro Školu Malého stromu). Znovu mě k tomu přiměly až hluboce lidské příběhy pana Potoka. Příběhy osobní, nenápadné, střízlivé, ale přesto silné a oslovující.
Všechny jeho postavy jsou veliké. Veliké svým charakterem, svým vnitřkem – jsou tak velicí, že se cítím tak malinká, jak jen je to možné. Svou velikostí ale nikdo z nich není prvoplánový a plochý, tezovitý. Všechny jeho postavy mají své silné motivace. Navzájem si ubližují, ale kvůli své síle a pravosti to nikdy nedělají z osobních důvodů, nýbrž proto, že bojují za svou pravdu, za své přesvědčení, za své právo na pochybnosti a sebeurčení. A dělají to převážně s důstojností. Jsou neochvějní, ačkoliv tím trpí – jenže svou Pravdu postavili v žebříčku hodnot nad své štěstí. A to v duši idealistově brnká na strunky, které touží být rozkmitány.
Právě pro tyto vlastnosti Potokových postav jsem si zamilovala židovskou kulturu, národ, historii. To je totiž něco, co k mojí velké bolesti (kterou se mnou jistě sdílí mnoho mladých lidí, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí) v mé milé malé středoevropské zemičce tolik chybí. Tato láska začala klíčit nejspíše když jsem ve třinácti četla snad lehce brakovou knížku o vzniku Izraele a měla plnou hlavu obdivu k sionismu – a i k jeho odpůrcům z řad chasidů. Možná proto mě potom Vyvolení, první kniha kterou Chaim Potok napsal a která se mi dostala do ruky, tolik pohltila. Možná se tak stalo i proto, že k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem poprvé od prenatálního období Izrael navštívila.
Pan Chaim Potok ve svých knihách zužitkoval zkušenost, jejíž variace je mi velmi blízká. Ortodoxní výchovu a její vztah k ní, potřebu se vymezit. Ať už to řeší Ašer Lev nebo Danny Saunders, oslovuje mě to stále stejně.
Mimo to, tak čtivé dějiny jako Putování jsem v ruce snad ještě neměla (pravda, moc jsem jich tam neměla celkově ). A Davitinu hrafu u mě zatím nic nepřekonalo.
Od malička jsem hodně četla, ráda četla. A protože jsem trošku emotivní človíček, často jsem nad knížkami i plakala. (Poprvé, co si pamatuji, to bylo nad foglarovkou Přístav volá. Klasika.) Jenže časem jsem plakat přestala (snad s výjimkou pro Školu Malého stromu). Znovu mě k tomu přiměly až hluboce lidské příběhy pana Potoka. Příběhy osobní, nenápadné, střízlivé, ale přesto silné a oslovující.
Všechny jeho postavy jsou veliké. Veliké svým charakterem, svým vnitřkem – jsou tak velicí, že se cítím tak malinká, jak jen je to možné. Svou velikostí ale nikdo z nich není prvoplánový a plochý, tezovitý. Všechny jeho postavy mají své silné motivace. Navzájem si ubližují, ale kvůli své síle a pravosti to nikdy nedělají z osobních důvodů, nýbrž proto, že bojují za svou pravdu, za své přesvědčení, za své právo na pochybnosti a sebeurčení. A dělají to převážně s důstojností. Jsou neochvějní, ačkoliv tím trpí – jenže svou Pravdu postavili v žebříčku hodnot nad své štěstí. A to v duši idealistově brnká na strunky, které touží být rozkmitány.
Právě pro tyto vlastnosti Potokových postav jsem si zamilovala židovskou kulturu, národ, historii. To je totiž něco, co k mojí velké bolesti (kterou se mnou jistě sdílí mnoho mladých lidí, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí) v mé milé malé středoevropské zemičce tolik chybí. Tato láska začala klíčit nejspíše když jsem ve třinácti četla snad lehce brakovou knížku o vzniku Izraele a měla plnou hlavu obdivu k sionismu – a i k jeho odpůrcům z řad chasidů. Možná proto mě potom Vyvolení, první kniha kterou Chaim Potok napsal a která se mi dostala do ruky, tolik pohltila. Možná se tak stalo i proto, že k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem poprvé od prenatálního období Izrael navštívila.
Pan Chaim Potok ve svých knihách zužitkoval zkušenost, jejíž variace je mi velmi blízká. Ortodoxní výchovu a její vztah k ní, potřebu se vymezit. Ať už to řeší Ašer Lev nebo Danny Saunders, oslovuje mě to stále stejně.
Mimo to, tak čtivé dějiny jako Putování jsem v ruce snad ještě neměla (pravda, moc jsem jich tam neměla celkově ). A Davitinu hrafu u mě zatím nic nepřekonalo.
Friday, March 6, 2009
Co chybí naší generaci
Stručná a výstižná odpověď na výše uvedenou otázku by zajisté zajímala mnoho lidí. Nejen sociology, pro jejichž část je její hledání povoláním, nebo představitele všemožných komerčních společností, které nám svou odpověď na tuto otázku nutí den co den prostřednictvím prostoru, jenž si zaplatí v médiích. Zajímala by snad všechny, kdo se pokouší hledět do budoucnosti a mají zájem o dění ať už světové, nebo to ve svém blízkém okolí. Budeme to totiž my, generace právě dospívající, kdo bude nejdůležitějším hybatelem tohoto dění v nadcházejících dekádách. Nejvíce by však měla zajímat nás jako její příslušníky, protože jsme to my, koho se týká ze všech nejsilněji. Z pohledu příslušníka mladé generace budu psát i následující řádky.
Podívala-li bych se na své vrstevníky, získala bych silný dojem, že to, co postrádáme, je bezpochyby čas. Nezbytným atributem studentů jsou nabité diáře a fráze „Nestíhám, dnes ne, mám moc práce“. Dny se ale nezkrátily a rok je stále stejně dlouhý – my máme k dispozici stejné množství času jako měli naši rodiče a rodiče našich rodičů. Liší se však vztah, který naše generace k času chová. Nemít čas je v módě. Více práce totiž v očích okolí znamená být žádaný, chtěný, milovaný - a to předpokládá větší respekt od ostatních lidí. Svou nesoustředěnou zaneprázdněností se chlubíme a neuvědomujeme si, že nám v našem konání chybí jednotící smysl a často i zdravá kontinuita. Skládáme svůj život z dílčích částí a nesnažíme se o kompaktnost.
Těkáme v ohromném množství možností, ať už z oblasti vzdělávání, cestování, sportu či jakýchkoliv dalších volnočasových aktivit. Působí na nás velmi mnoho věcí, jsme nuceni vnímat, a částečně i reagovat, na velice vysoký počet podnětů. Jsme tím přímo zavaleni. Z důvodu zběsile rychlé komputerizace společnosti trávíme více času s jedničkami a nulami než s lidmi – ačkoliv skrze všemožné komunikační technologie máme stále pocit, že jsme s někým v kontaktu, mezilidské vztahy často nevědomky omezujeme jen na klepání do klávesnice. Kvůli tomu si často neuvědomíme, že vlastně nemáme žádné opravdové přátele a že ve svém nitru jsme sami. Komunikační technologie nás tedy často nespojují, nýbrž způsobují pravý opak.
Vzdalujeme se i od přírody, málo ji i jen navštěvujeme. A přitom právě příroda a slovo z ní vycházející – „přirozenost“ - je právě to, co nás může posilovat a vyvažovat vliv, který na nás má přetechnizovaná doba. V přírodě lze snadněji než v civilizaci dojít k tomu, čemu se říká „usebrání se“. To je právě to, co mé generaci chybí. Vnitřní ztišení, obrácení pozornosti k svému nitru, hloubání – „usebrání se“. Obracíme se k sobě samým až v krizových situacích.
Nepřemýšlíme snad méně než generace před námi a nejsme ani méně schopní či nižšího intelektu. Od přemýšlení nad věcmi podstatnými a základními nás ale odvádí ohromné množství vjemů a podnětů, které si nárokují naši pozornost. V horších případech s námi i manipulují, aniž bychom pečlivě vážili, čemu svůj čas a své myšlenky věnujeme. Toto se stává příčinou skutečnosti, že se neptáme po smyslu věcí a nehledáme jejich podstatu. Na to je jich zkrátka příliš mnoho. Málokdy zkoumáme i to, jak na nás podněty působí. Co do myšlení u nás převládá kvantita nad kvalitou. Kvůli povrchnímu vnímání mnoha věcí nám poté nezbývá čas na přemýšlení nad vlastním světonázorem a hledání vlastní cesty tímto světem. A přitom hledání podstaty věcí je v současnosti snad důležitější, než kdy jindy. Orientace ve světě se stává těžší a těžší.
Naše bloudění je zčásti způsobeno tím, že nám chybí průvodci. Našimi rádci a učiteli by měli být příslušníci generace našich rodičů a prarodičů. Ti jsou však uvyklí zcela jiné realitě než my, a proto nám jen velice těžko mohou dát návody a ukázat cestu. Sami ji hledají – ale určité hodnoty již mají zažité (nebudu teď spekulovat, nakolik jsou jejich hodnoty následováníhodné) a proto jim to nezpůsobuje takové problémy jako nám. Nemohou nám předávat to, co jim předávali jejich rodiče, protože v současnosti to není postačující a uplatnitelné. My dospíváme, zatímco dochází k rozpadu hodnot a svět ovládá relativizace – je velice těžké se za těchto okolností najít a vyhledat pevné záchytné body, odlišit klady od záporů. Přesto ale zajisté existují myslitelé, kteří by nám mohli podat pomocnou ruku – nejspíše se však necítí být pedagogy či neznají jazyk, kterému bychom porozuměli.
Z toho vyplývá i největší úkol, který naši generaci čeká – nabídnout našim potomkům to, co nám nabídnuto nebylo a snad ani nemohlo být. Pomoci jim zorientovat se a předat jim vztah k hodnotám, které stojí za to dávat dál. Nehodit je do vody, ale učit je a poskytnout jim pevné body k zachycení.
Jen abychom to zvládli sami pro sebe.
Podívala-li bych se na své vrstevníky, získala bych silný dojem, že to, co postrádáme, je bezpochyby čas. Nezbytným atributem studentů jsou nabité diáře a fráze „Nestíhám, dnes ne, mám moc práce“. Dny se ale nezkrátily a rok je stále stejně dlouhý – my máme k dispozici stejné množství času jako měli naši rodiče a rodiče našich rodičů. Liší se však vztah, který naše generace k času chová. Nemít čas je v módě. Více práce totiž v očích okolí znamená být žádaný, chtěný, milovaný - a to předpokládá větší respekt od ostatních lidí. Svou nesoustředěnou zaneprázdněností se chlubíme a neuvědomujeme si, že nám v našem konání chybí jednotící smysl a často i zdravá kontinuita. Skládáme svůj život z dílčích částí a nesnažíme se o kompaktnost.
Těkáme v ohromném množství možností, ať už z oblasti vzdělávání, cestování, sportu či jakýchkoliv dalších volnočasových aktivit. Působí na nás velmi mnoho věcí, jsme nuceni vnímat, a částečně i reagovat, na velice vysoký počet podnětů. Jsme tím přímo zavaleni. Z důvodu zběsile rychlé komputerizace společnosti trávíme více času s jedničkami a nulami než s lidmi – ačkoliv skrze všemožné komunikační technologie máme stále pocit, že jsme s někým v kontaktu, mezilidské vztahy často nevědomky omezujeme jen na klepání do klávesnice. Kvůli tomu si často neuvědomíme, že vlastně nemáme žádné opravdové přátele a že ve svém nitru jsme sami. Komunikační technologie nás tedy často nespojují, nýbrž způsobují pravý opak.
Vzdalujeme se i od přírody, málo ji i jen navštěvujeme. A přitom právě příroda a slovo z ní vycházející – „přirozenost“ - je právě to, co nás může posilovat a vyvažovat vliv, který na nás má přetechnizovaná doba. V přírodě lze snadněji než v civilizaci dojít k tomu, čemu se říká „usebrání se“. To je právě to, co mé generaci chybí. Vnitřní ztišení, obrácení pozornosti k svému nitru, hloubání – „usebrání se“. Obracíme se k sobě samým až v krizových situacích.
Nepřemýšlíme snad méně než generace před námi a nejsme ani méně schopní či nižšího intelektu. Od přemýšlení nad věcmi podstatnými a základními nás ale odvádí ohromné množství vjemů a podnětů, které si nárokují naši pozornost. V horších případech s námi i manipulují, aniž bychom pečlivě vážili, čemu svůj čas a své myšlenky věnujeme. Toto se stává příčinou skutečnosti, že se neptáme po smyslu věcí a nehledáme jejich podstatu. Na to je jich zkrátka příliš mnoho. Málokdy zkoumáme i to, jak na nás podněty působí. Co do myšlení u nás převládá kvantita nad kvalitou. Kvůli povrchnímu vnímání mnoha věcí nám poté nezbývá čas na přemýšlení nad vlastním světonázorem a hledání vlastní cesty tímto světem. A přitom hledání podstaty věcí je v současnosti snad důležitější, než kdy jindy. Orientace ve světě se stává těžší a těžší.
Naše bloudění je zčásti způsobeno tím, že nám chybí průvodci. Našimi rádci a učiteli by měli být příslušníci generace našich rodičů a prarodičů. Ti jsou však uvyklí zcela jiné realitě než my, a proto nám jen velice těžko mohou dát návody a ukázat cestu. Sami ji hledají – ale určité hodnoty již mají zažité (nebudu teď spekulovat, nakolik jsou jejich hodnoty následováníhodné) a proto jim to nezpůsobuje takové problémy jako nám. Nemohou nám předávat to, co jim předávali jejich rodiče, protože v současnosti to není postačující a uplatnitelné. My dospíváme, zatímco dochází k rozpadu hodnot a svět ovládá relativizace – je velice těžké se za těchto okolností najít a vyhledat pevné záchytné body, odlišit klady od záporů. Přesto ale zajisté existují myslitelé, kteří by nám mohli podat pomocnou ruku – nejspíše se však necítí být pedagogy či neznají jazyk, kterému bychom porozuměli.
Z toho vyplývá i největší úkol, který naši generaci čeká – nabídnout našim potomkům to, co nám nabídnuto nebylo a snad ani nemohlo být. Pomoci jim zorientovat se a předat jim vztah k hodnotám, které stojí za to dávat dál. Nehodit je do vody, ale učit je a poskytnout jim pevné body k zachycení.
Jen abychom to zvládli sami pro sebe.
Sunday, February 15, 2009
Víkend v plesovkách
psáno lehce ospale brzy po návratu z víkendu, kdy jsem v pátek odjela na pár hodin na ples a vrátila se v neděli
Od chvíle, kdy jsem si dodělala diář s princeznou Hyacintou od milého Muchy, mám opět vše zorganizované, pod kontrolou. Téměř vše mám pěkně zapsané, v bodech, abych mohla úspěšně odškrtávat a za odměnu si kupovat knížky.
Stejně tak byl i tenhle víkend zapsaný.
Možná je tohle právě to, co mi schází teď, když jsem tak dlouho tak všeobecně spokojená a mraky jsou za obzorem, kdy je všechno, co dělám, v nebývalé rovnováze.
Ale zapsání v diáři nestačilo... možná jsem malinko z divokých vajec a vidiny zážitků jsou pro mě stále ještě důležitější než to, co bych měla dělat. A nejsem si jistá, jestli si vůbec přeju z toho vyrůst, pracovat na sobě tak, abych se v tomto změnila - víkendy jako tento ze mě dělají to, co jsem a co mě tolik baví být, jakkoliv je to dětinské, nezodpovědné a pošetilé.
Když jsem v pátek večer nasedala s maminkou do auta, které nás lehce zběsile dovezlo do Čáslavi, neboť jsme, typicky, opět nestíhaly, neměla jsem toho s sebou moc. Přesněji - černé Eliščiny plesové šaty, samodržící puntíkované punčochy, lodičky, tenisky na přezutí, doklady a kreditní kartu, telefon a taštičku s pleťovým krémem, leskem na rty a korektorem. Saténové rukavice nad lokty, kabátek a lá 60. léta a černý zimní kabát. Plán byl večer se vrátit domů.
Zničehonic mi ale bleskla hlavou myšlenka, že některé mé víkendové plány jsou nekompatibilní s dalšími a že Krkonoše se vylučují s Prahou a že si tedy musím vybrat. Selháním diáře (respektive spíše toho, kdo do něj vše tím modrým inkoustem píše, že) jsem byla překvapena, zklamána tím, že tedy musím být v Praze celý víkend, ne jen sobotu.
Tato myšlenka byla ale rychle nahrazena jinou - tak budu pryč v sobotu. Čáslav, to je skoro Přelouč, Přelouč jsou v podstatě Pardubice a jak při jednom obdobném zážitku prohlásila Eli, Pardubice a Hradec budou brzy Hradubice. Tak se v sobotu stavím na TOPu a vrátím se večer.
Maturitní ples mého milého bratrance byl moc fajn. Veselili jsme se a slavili, málem jsem byla přesvědčena, abych šla studovat do Brna, prý že budu mít pizzu k obědu zdarma každý den. I když jsem to úspěšně přežila, maminka jela domů sama. Já jsem zůstala a přespala u Lidky. Od mamči jsem do své igelitové tašky dostala ještě její černý rolák, abych si mohla vzít něco alespoň pod šaty, které se ke mně zachovaly velmi podle. Skoro jak dědeček měnil, až vyměnil.
Ráno jsem chtěla vyjet do Hradce brzy, ale byla jsem vázaná na Liduščino auto. A protože jsme si ráno poměrně protáhly a k snídani po anglicku jsme si pustily Piráty z Karibiku, stála jsem na přeloučském nádraží až okolo třinácté. Do sbírky mi byl věnován alespoň batůžek, abych necestovala s igelitkou, a spodní prádlo.
Ve vlaku jsem vzpomínala na závěrečnou hru před šesti lety v Třemešném, kdy jsme z tábora na dva dny odcházeli jen v plavkách nebo na MOA a Putování, kam jsme si každý mohli vzít jen dvanáct věcí. Smála jsem se tomu, jak s sebou na všechny víkendy tahám oranžový "batůžek" plný takových nezbytností jako notebook Jindra, dřevěná miska od Kecmena, žlutý hrníček jako z Přátel, krtkovské lacláče, aspoň dvě deskovky, tři mikiny navíc a nezapomenout na sbírku svíček, ty se vždycky hodí. Asi přehodnotím svoje zvyky.
Ačkoliv má záda měla pohov od těžkého batohu, stejně teď pořádně bolí, protože sledovat na Trachtaci Obrázků Pohyblivých pět filmů za sebou v člověku vyvolá tak existenciální otázky, jak si teď sednout, aby otlačil zase jinou část svého těla. Ale za filmy Klass, Děkujeme, že kouříte, The Truman Show a další to otlačení stálo, jak taky jinak. Jen škoda, že nedorazila milá Veve.
Moje odhodlání se večer vracet vzalo za své, když jsem se dozvěděla, že u nás doma má spát sestřin Karel (i když to se posléze ukázalo jako neověřená informace). Rozhodování to bylo tuhé, ale na miskách vah byly nejen zajímavé filmy a Johnny Depp, ale i to, že ráno pojedu s Méďulkou. A že je to výzva a adrenalin. Takže jsem zůstala.
Nebohá Méďa se mnou musela již podruhé tento týden vstávat tak v nekřesťanskou hodinu, za což jí patří objetí a lízátko (doručím jistojistě brzy!). Domů jsem dorazila ještě než kdokoliv vstával (oni nejsou vzhůru ještě ani teď.)
A já, dětina, mám další zážitek :-)
Od chvíle, kdy jsem si dodělala diář s princeznou Hyacintou od milého Muchy, mám opět vše zorganizované, pod kontrolou. Téměř vše mám pěkně zapsané, v bodech, abych mohla úspěšně odškrtávat a za odměnu si kupovat knížky.
Stejně tak byl i tenhle víkend zapsaný.
Možná je tohle právě to, co mi schází teď, když jsem tak dlouho tak všeobecně spokojená a mraky jsou za obzorem, kdy je všechno, co dělám, v nebývalé rovnováze.
Ale zapsání v diáři nestačilo... možná jsem malinko z divokých vajec a vidiny zážitků jsou pro mě stále ještě důležitější než to, co bych měla dělat. A nejsem si jistá, jestli si vůbec přeju z toho vyrůst, pracovat na sobě tak, abych se v tomto změnila - víkendy jako tento ze mě dělají to, co jsem a co mě tolik baví být, jakkoliv je to dětinské, nezodpovědné a pošetilé.
Když jsem v pátek večer nasedala s maminkou do auta, které nás lehce zběsile dovezlo do Čáslavi, neboť jsme, typicky, opět nestíhaly, neměla jsem toho s sebou moc. Přesněji - černé Eliščiny plesové šaty, samodržící puntíkované punčochy, lodičky, tenisky na přezutí, doklady a kreditní kartu, telefon a taštičku s pleťovým krémem, leskem na rty a korektorem. Saténové rukavice nad lokty, kabátek a lá 60. léta a černý zimní kabát. Plán byl večer se vrátit domů.
Zničehonic mi ale bleskla hlavou myšlenka, že některé mé víkendové plány jsou nekompatibilní s dalšími a že Krkonoše se vylučují s Prahou a že si tedy musím vybrat. Selháním diáře (respektive spíše toho, kdo do něj vše tím modrým inkoustem píše, že) jsem byla překvapena, zklamána tím, že tedy musím být v Praze celý víkend, ne jen sobotu.
Tato myšlenka byla ale rychle nahrazena jinou - tak budu pryč v sobotu. Čáslav, to je skoro Přelouč, Přelouč jsou v podstatě Pardubice a jak při jednom obdobném zážitku prohlásila Eli, Pardubice a Hradec budou brzy Hradubice. Tak se v sobotu stavím na TOPu a vrátím se večer.
Maturitní ples mého milého bratrance byl moc fajn. Veselili jsme se a slavili, málem jsem byla přesvědčena, abych šla studovat do Brna, prý že budu mít pizzu k obědu zdarma každý den. I když jsem to úspěšně přežila, maminka jela domů sama. Já jsem zůstala a přespala u Lidky. Od mamči jsem do své igelitové tašky dostala ještě její černý rolák, abych si mohla vzít něco alespoň pod šaty, které se ke mně zachovaly velmi podle. Skoro jak dědeček měnil, až vyměnil.
Ráno jsem chtěla vyjet do Hradce brzy, ale byla jsem vázaná na Liduščino auto. A protože jsme si ráno poměrně protáhly a k snídani po anglicku jsme si pustily Piráty z Karibiku, stála jsem na přeloučském nádraží až okolo třinácté. Do sbírky mi byl věnován alespoň batůžek, abych necestovala s igelitkou, a spodní prádlo.
Ve vlaku jsem vzpomínala na závěrečnou hru před šesti lety v Třemešném, kdy jsme z tábora na dva dny odcházeli jen v plavkách nebo na MOA a Putování, kam jsme si každý mohli vzít jen dvanáct věcí. Smála jsem se tomu, jak s sebou na všechny víkendy tahám oranžový "batůžek" plný takových nezbytností jako notebook Jindra, dřevěná miska od Kecmena, žlutý hrníček jako z Přátel, krtkovské lacláče, aspoň dvě deskovky, tři mikiny navíc a nezapomenout na sbírku svíček, ty se vždycky hodí. Asi přehodnotím svoje zvyky.
Ačkoliv má záda měla pohov od těžkého batohu, stejně teď pořádně bolí, protože sledovat na Trachtaci Obrázků Pohyblivých pět filmů za sebou v člověku vyvolá tak existenciální otázky, jak si teď sednout, aby otlačil zase jinou část svého těla. Ale za filmy Klass, Děkujeme, že kouříte, The Truman Show a další to otlačení stálo, jak taky jinak. Jen škoda, že nedorazila milá Veve.
Moje odhodlání se večer vracet vzalo za své, když jsem se dozvěděla, že u nás doma má spát sestřin Karel (i když to se posléze ukázalo jako neověřená informace). Rozhodování to bylo tuhé, ale na miskách vah byly nejen zajímavé filmy a Johnny Depp, ale i to, že ráno pojedu s Méďulkou. A že je to výzva a adrenalin. Takže jsem zůstala.
Nebohá Méďa se mnou musela již podruhé tento týden vstávat tak v nekřesťanskou hodinu, za což jí patří objetí a lízátko (doručím jistojistě brzy!). Domů jsem dorazila ještě než kdokoliv vstával (oni nejsou vzhůru ještě ani teď.)
A já, dětina, mám další zážitek :-)
Friday, January 2, 2009
Hajný je lesa pán
Tohle nemá pražádný hlubší smysl. Ale příjemně se to píše.
Poslední den v roce jsem byla rozladěná. Měla jsem náladu být sama a vůbec jsem si nebyla jistá, že chci strávit Silvestr ve společnosti právě těch lidí, za kterými jsem se zbytečně dlouho a pomalu chystala odejít. Hlavou mi běhaly myšlenky, zda by mi nebylo lépe s těmi, s tamtěmi nebo prostě jinde. Nebo třeba doma.
Ale nebylo.
Silvestrováním se mi dostalo náplasti na dlouhodobou demotivaci, víno (a s příchodem pana kytaristy i vodka, že) bylo rychle pryč, ohňostroje byly krásné a na zamrzlém rybníce se výborně bruslilo. A samozřejmě, že se povídalo dobře. Skvěle. Jako cestou na Boubín.
A hlavně - věděla jsem pak, že jsem tam, kde chci být, že jinde by to lepší nebylo. A že mám kmen ráda.
A tak. Takže - díky.
Poslední den v roce jsem byla rozladěná. Měla jsem náladu být sama a vůbec jsem si nebyla jistá, že chci strávit Silvestr ve společnosti právě těch lidí, za kterými jsem se zbytečně dlouho a pomalu chystala odejít. Hlavou mi běhaly myšlenky, zda by mi nebylo lépe s těmi, s tamtěmi nebo prostě jinde. Nebo třeba doma.
Ale nebylo.
Silvestrováním se mi dostalo náplasti na dlouhodobou demotivaci, víno (a s příchodem pana kytaristy i vodka, že) bylo rychle pryč, ohňostroje byly krásné a na zamrzlém rybníce se výborně bruslilo. A samozřejmě, že se povídalo dobře. Skvěle. Jako cestou na Boubín.
A hlavně - věděla jsem pak, že jsem tam, kde chci být, že jinde by to lepší nebylo. A že mám kmen ráda.
A tak. Takže - díky.
Friday, May 25, 2007
Přestěhována
Z mnoha věcí, o kterých by se dalo psát na začátek zbrusu nové éry mého blogování, se mi nejvhodnějším zdá korýš. Ne jen tak lecjaký. Vypráví mi o něm kamarád, "asi takhle malá zářící žárovka" a encyklopedie v jednom.
Tedy, ten korýš. Je zvláštní tím, že umí vyvinout teplotu až 5000 °C. Maličké stvoření a dokáže něco, co se běžnému člověku podaří jen ztěžka, vezmeme-li v úvahu, že běžný plamen má teplotu asi 600°C. Dokáže to díky speciálnímu klapadélku, které natáhne a scvakne - a vzniklé tření vody má teplotu 5000°C. Pouze na několik setin sekundy, ovšem.
Zajímalo mne, k čemu malý korýš potřebuje tolik energie, takovou teplotu... dostalo se mi odpovědi, že tlaková vlna tímto způsobená omráčí vše v dosahu. A náš tvoreček si v klidu dojde pro večeři.
Fajn vědět.
Tedy, ten korýš. Je zvláštní tím, že umí vyvinout teplotu až 5000 °C. Maličké stvoření a dokáže něco, co se běžnému člověku podaří jen ztěžka, vezmeme-li v úvahu, že běžný plamen má teplotu asi 600°C. Dokáže to díky speciálnímu klapadélku, které natáhne a scvakne - a vzniklé tření vody má teplotu 5000°C. Pouze na několik setin sekundy, ovšem.
Zajímalo mne, k čemu malý korýš potřebuje tolik energie, takovou teplotu... dostalo se mi odpovědi, že tlaková vlna tímto způsobená omráčí vše v dosahu. A náš tvoreček si v klidu dojde pro večeři.
Fajn vědět.
Subscribe to:
Posts (Atom)
