Naši chlapci bloggeři

Jsme kmen plný neobyčejně krásných, milých, vtipných, inteligentních a perspektivních osob. O tom nebylo nikdy pochyb, že? *doufá, že nikdo nezaslechne mírnou ironii znějící v jejím hlase*
O tom, že Rudánek je mimořádně programátorsky schopný člověk, každý dávno ví. Zvláště po návštěvě našich luxusních stránek. A protože nepostrádá ani kreativitu, vytvořil polosoukromý blogovací portál Prales, jemuž tu teď dělám nestoudnou reklamu.

Jeho služeb využívají v tuto chvíli již čtyři skvělí mladí muži:

* Rudánek sám - ve svém Pralese se můžete dočíst o všem možném i nemožném, slušném i neslušném, chvilkami úzkoprsým rodičům nepřípustném.
* Vojtěch Ctirad Tábor Špageta, alias ŠPG, se na svém VCTŠ vyjadřuje i k tématům společenským. Navazuje tak na činnost svého starého zápisníku - díky, že slavný blog znovu ožívá! Na pokračování lechtivé povídky inspirované návštěvou UNIjazzu si zatím ale musíme počkat.
* Dotřetice - náš drahý, postvlasatý, hloupoučký Močál, kde se kreativně vyžívá milý Smíšek. Když mu dáte peníze na pivo, třeba něco nového napíše.
* A konečně - svodům bloggerství podlehl i flegmatický abstinent Žvejk, jež nám dává možnost ochutnat jeho brilantní vtip i na řádcích jeho článků ve Věčných lovištích. Hodně štěstí!

Zde je naše superslavná košíková fotka z Vrchlabí. Mistr ŠPG tam chybí, leč ostatní jsme tam v plné kráse (snad až na Žvejku hlavu).

Má láska k panu Potokovi

Je tomu asi rok, co jsem se zamilovala.
Od malička jsem hodně četla, ráda četla. A protože jsem trošku emotivní človíček, často jsem nad knížkami i plakala. (Poprvé, co si pamatuji, to bylo nad foglarovkou Přístav volá. Klasika.) Jenže časem jsem plakat přestala (snad s výjimkou pro Školu Malého stromu). Znovu mě k tomu přiměly až hluboce lidské příběhy pana Potoka. Příběhy osobní, nenápadné, střízlivé, ale přesto silné a oslovující.
Všechny jeho postavy jsou veliké. Veliké svým charakterem, svým vnitřkem – jsou tak velicí, že se cítím tak malinká, jak jen je to možné. Svou velikostí ale nikdo z nich není prvoplánový a plochý, tezovitý. Všechny jeho postavy mají své silné motivace. Navzájem si ubližují, ale kvůli své síle a pravosti to nikdy nedělají z osobních důvodů, nýbrž proto, že bojují za svou pravdu, za své přesvědčení, za své právo na pochybnosti a sebeurčení. A dělají to převážně s důstojností. Jsou neochvějní, ačkoliv tím trpí – jenže svou Pravdu postavili v žebříčku hodnot nad své štěstí. A to v duši idealistově brnká na strunky, které touží být rozkmitány.
Právě pro tyto vlastnosti Potokových postav jsem si zamilovala židovskou kulturu, národ, historii. To je totiž něco, co k mojí velké bolesti (kterou se mnou jistě sdílí mnoho mladých lidí, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí) v mé milé malé středoevropské zemičce tolik chybí. Tato láska začala klíčit nejspíše když jsem ve třinácti četla snad lehce brakovou knížku o vzniku Izraele a měla plnou hlavu obdivu k sionismu – a i k jeho odpůrcům z řad chasidů. Možná proto mě potom Vyvolení, první kniha kterou Chaim Potok napsal a která se mi dostala do ruky, tolik pohltila. Možná se tak stalo i proto, že k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem poprvé od prenatálního období Izrael navštívila.
Pan Chaim Potok ve svých knihách zužitkoval zkušenost, jejíž variace je mi velmi blízká. Ortodoxní výchovu a její vztah k ní, potřebu se vymezit. Ať už to řeší Ašer Lev nebo Danny Saunders, oslovuje mě to stále stejně.
Mimo to, tak čtivé dějiny jako Putování jsem v ruce snad ještě neměla (pravda, moc jsem jich tam neměla celkově ). A Davitinu hrafu u mě zatím nic nepřekonalo.

Co chybí naší generaci

Stručná a výstižná odpověď na výše uvedenou otázku by zajisté zajímala mnoho lidí. Nejen sociology, pro jejichž část je její hledání povoláním, nebo představitele všemožných komerčních společností, které nám svou odpověď na tuto otázku nutí den co den prostřednictvím prostoru, jenž si zaplatí v médiích. Zajímala by snad všechny, kdo se pokouší hledět do budoucnosti a mají zájem o dění ať už světové, nebo to ve svém blízkém okolí. Budeme to totiž my, generace právě dospívající, kdo bude nejdůležitějším hybatelem tohoto dění v nadcházejících dekádách. Nejvíce by však měla zajímat nás jako její příslušníky, protože jsme to my, koho se týká ze všech nejsilněji. Z pohledu příslušníka mladé generace budu psát i následující řádky.
Podívala-li bych se na své vrstevníky, získala bych silný dojem, že to, co postrádáme, je bezpochyby čas. Nezbytným atributem studentů jsou nabité diáře a fráze „Nestíhám, dnes ne, mám moc práce“. Dny se ale nezkrátily a rok je stále stejně dlouhý – my máme k dispozici stejné množství času jako měli naši rodiče a rodiče našich rodičů. Liší se však vztah, který naše generace k času chová. Nemít čas je v módě. Více práce totiž v očích okolí znamená být žádaný, chtěný, milovaný - a to předpokládá větší respekt od ostatních lidí. Svou nesoustředěnou zaneprázdněností se chlubíme a neuvědomujeme si, že nám v našem konání chybí jednotící smysl a často i zdravá kontinuita. Skládáme svůj život z dílčích částí a nesnažíme se o kompaktnost.
Těkáme v ohromném množství možností, ať už z oblasti vzdělávání, cestování, sportu či jakýchkoliv dalších volnočasových aktivit. Působí na nás velmi mnoho věcí, jsme nuceni vnímat, a částečně i reagovat, na velice vysoký počet podnětů. Jsme tím přímo zavaleni. Z důvodu zběsile rychlé komputerizace společnosti trávíme více času s jedničkami a nulami než s lidmi – ačkoliv skrze všemožné komunikační technologie máme stále pocit, že jsme s někým v kontaktu, mezilidské vztahy často nevědomky omezujeme jen na klepání do klávesnice. Kvůli tomu si často neuvědomíme, že vlastně nemáme žádné opravdové přátele a že ve svém nitru jsme sami. Komunikační technologie nás tedy často nespojují, nýbrž způsobují pravý opak.
Vzdalujeme se i od přírody, málo ji i jen navštěvujeme. A přitom právě příroda a slovo z ní vycházející – „přirozenost“ - je právě to, co nás může posilovat a vyvažovat vliv, který na nás má přetechnizovaná doba. V přírodě lze snadněji než v civilizaci dojít k tomu, čemu se říká „usebrání se“. To je právě to, co mé generaci chybí. Vnitřní ztišení, obrácení pozornosti k svému nitru, hloubání – „usebrání se“. Obracíme se k sobě samým až v krizových situacích.
Nepřemýšlíme snad méně než generace před námi a nejsme ani méně schopní či nižšího intelektu. Od přemýšlení nad věcmi podstatnými a základními nás ale odvádí ohromné množství vjemů a podnětů, které si nárokují naši pozornost. V horších případech s námi i manipulují, aniž bychom pečlivě vážili, čemu svůj čas a své myšlenky věnujeme. Toto se stává příčinou skutečnosti, že se neptáme po smyslu věcí a nehledáme jejich podstatu. Na to je jich zkrátka příliš mnoho. Málokdy zkoumáme i to, jak na nás podněty působí. Co do myšlení u nás převládá kvantita nad kvalitou. Kvůli povrchnímu vnímání mnoha věcí nám poté nezbývá čas na přemýšlení nad vlastním světonázorem a hledání vlastní cesty tímto světem. A přitom hledání podstaty věcí je v současnosti snad důležitější, než kdy jindy. Orientace ve světě se stává těžší a těžší.
Naše bloudění je zčásti způsobeno tím, že nám chybí průvodci. Našimi rádci a učiteli by měli být příslušníci generace našich rodičů a prarodičů. Ti jsou však uvyklí zcela jiné realitě než my, a proto nám jen velice těžko mohou dát návody a ukázat cestu. Sami ji hledají – ale určité hodnoty již mají zažité (nebudu teď spekulovat, nakolik jsou jejich hodnoty následováníhodné) a proto jim to nezpůsobuje takové problémy jako nám. Nemohou nám předávat to, co jim předávali jejich rodiče, protože v současnosti to není postačující a uplatnitelné. My dospíváme, zatímco dochází k rozpadu hodnot a svět ovládá relativizace – je velice těžké se za těchto okolností najít a vyhledat pevné záchytné body, odlišit klady od záporů. Přesto ale zajisté existují myslitelé, kteří by nám mohli podat pomocnou ruku – nejspíše se však necítí být pedagogy či neznají jazyk, kterému bychom porozuměli.
Z toho vyplývá i největší úkol, který naši generaci čeká – nabídnout našim potomkům to, co nám nabídnuto nebylo a snad ani nemohlo být. Pomoci jim zorientovat se a předat jim vztah k hodnotám, které stojí za to dávat dál. Nehodit je do vody, ale učit je a poskytnout jim pevné body k zachycení.
Jen abychom to zvládli sami pro sebe.