Tohle nemá pražádný hlubší smysl. Ale příjemně se to píše.
Poslední den v roce jsem byla rozladěná. Měla jsem náladu být sama a vůbec jsem si nebyla jistá, že chci strávit Silvestr ve společnosti právě těch lidí, za kterými jsem se zbytečně dlouho a pomalu chystala odejít. Hlavou mi běhaly myšlenky, zda by mi nebylo lépe s těmi, s tamtěmi nebo prostě jinde. Nebo třeba doma.
Ale nebylo.
Silvestrováním se mi dostalo náplasti na dlouhodobou demotivaci, víno (a s příchodem pana kytaristy i vodka, že) bylo rychle pryč, ohňostroje byly krásné a na zamrzlém rybníce se výborně bruslilo. A samozřejmě, že se povídalo dobře. Skvěle. Jako cestou na Boubín.
A hlavně - věděla jsem pak, že jsem tam, kde chci být, že jinde by to lepší nebylo. A že mám kmen ráda.
A tak. Takže - díky.
Friday, January 2, 2009
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
2 comments:
A tohle se mi stává často-akce, na ketré se moc netěším, věci, od kterých nevím co očekávata a lidé, jimiž jsem si nejistá, tak tohle všechno mě vždycky překvapí ze všeho nejvíc. Mile. Moc mile. Proč? Není tu prostor pro zklamání, když nic nečekáš. A naopak, jedu-li někam s velkým očekáváním, vracívám se domů zklamaná...
A proto: vééééélikéééé šťastné objetí:-))
Taky objímám a.. víš co,je špatné? Že se za tebou strašně těším ;-)
Post a Comment