Wednesday, December 23, 2009

Dneska ráno mě babička vzbudila docela brzo, abych jí došla k Něměčkům do krámu pro pívo. Byla jsem vlastně ráda, protože jsem kvůli sluníčku nespala už ňákou chvilku, jenže nikde jinde se nedá ráno tak dobře povalovat a lenošit jako u babičky. Má velký péřový duchny, v kterejch se jeden dočista ztratí (a to je už před lety maminka vzala a z každý jedný duchny, co dostala do vejbavy, ušila dvě takovýhle). Sice mi už bylo trochu vedro, jenže se vstáváním a oblíkáním končí ten slastnej pocit letního nicnedělání, tak bych se k tomu sama bývala nedovedla donutit.
Moc se mi líbilo jít pro pívo. Na návsi nikdo nebyl, bylo úplný ticho a klid a teplo a sluníčko. V háčkovaný tašce, co mi babička dala s tím, že ta její stará kostkovaná se nehodí (asi proto, že jsem mladá a mám dlouhý vlasy a nejmodřejší sultánský kalhoty), cinkaly prázdný láhve a nemohla jsem s ní moc máchat. A bylo to celý takový prostý, normální a správný. Jít ráno pro pívo a pro housky, protože krámy na vesnici zavíraj děsně brzo.

andělé (jan skácel)

jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

a marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět


Už mě opustilo léto v květovaných šatech. Horké kroky po rozpáleném asfaltu nepálí do bosých chodidel. Po sté rozkopnuté bílé peřiny a horečnaté bloudění v pražských uličkách. Léto s čvachtavým blátem zalézajícím mezi prsty u nožky. Léto s lány obilí, bezmocně se tetelícími v poledním žáru. A uprostřed pole lavička a tepaný křížek, "Zdrávas Maria, Bůh žehnej tomuto kraji". Tak tak, Bůh žehnej, i mně a sestřičkám a bráškům a stromům v hlubokém lese a včeličkám a napnutým barevným plátnům. Léto mírnosti a odpolední v houpací síti. Léto ranní a odpolední kávy. Léto bukové. Léto barevných puntíků a modrých sultánských kalhot a nebe nad Vítkovem počmáraného rychlými tahy štětcem.


Jako by bylo nejvíc ze všeho potřeba být pořád bez starosti. Neustále v pohodě. Jenom lehce proplouvat. Jenže když je někdo bohatý na emoce, ale chudý na klid, tak takový dost dobře být nemůže.
Ani by neměl být. Vůbec. Kdyby byli všichni bezstarostní, nic špatného by nebylo napraveno a nic krásného by nevzniklo. A bez citlivosti a rozkřehlosti by těžko byla něha.


Reynek se mi líbí. Přečetl si poezii cizí Francouzky, odjel za ní a přivezl si ji s sebou zpátky do malé vesnice u Havlíčkova Brodu. A pak žili v takové bezpečné bublině, trochu zvlášť, hodně spolu. Před nacistama se schovali u Floriána ve Starý říši - a pak se vrátili a komunisti jim zestátnili statek. A Reynek dál psal a bylo to pořád jemný a křehký a hezký.

5 comments:

J. said...

:-)

HonzaB said...

Náhodou jsem se po dlouhé době zastavil, a našel jsem poetické pohlazení po duši, začarované do písmenek a slůvek rozesetých po virtuálním papíře... jako zastavení u skrytého pramene uprostřed vyprahlé stepi.

J. said...

Má milá, kromě Kuksu bychom mohli ještě vyrazit do té Staré říše. Vyšla o ní a Floriánovi kniha. Tam bychom se mohli pro změnu toulat Vysočinou. Co ty na to?

Kika said...

Moc ráda! A nezapomeňme ani na Kutnou Horu..

J. said...

Tam bychom mohli udělat cestu za mým milovaným Ortenem. Letos asi budu jezdit po místech českých básníků, jak se tak zdá. Tak doufám, že nebudu sama;-) :-) Chlupáč