Wednesday, December 23, 2009

Dneska ráno mě babička vzbudila docela brzo, abych jí došla k Něměčkům do krámu pro pívo. Byla jsem vlastně ráda, protože jsem kvůli sluníčku nespala už ňákou chvilku, jenže nikde jinde se nedá ráno tak dobře povalovat a lenošit jako u babičky. Má velký péřový duchny, v kterejch se jeden dočista ztratí (a to je už před lety maminka vzala a z každý jedný duchny, co dostala do vejbavy, ušila dvě takovýhle). Sice mi už bylo trochu vedro, jenže se vstáváním a oblíkáním končí ten slastnej pocit letního nicnedělání, tak bych se k tomu sama bývala nedovedla donutit.
Moc se mi líbilo jít pro pívo. Na návsi nikdo nebyl, bylo úplný ticho a klid a teplo a sluníčko. V háčkovaný tašce, co mi babička dala s tím, že ta její stará kostkovaná se nehodí (asi proto, že jsem mladá a mám dlouhý vlasy a nejmodřejší sultánský kalhoty), cinkaly prázdný láhve a nemohla jsem s ní moc máchat. A bylo to celý takový prostý, normální a správný. Jít ráno pro pívo a pro housky, protože krámy na vesnici zavíraj děsně brzo.

andělé (jan skácel)

jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

a marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět


Už mě opustilo léto v květovaných šatech. Horké kroky po rozpáleném asfaltu nepálí do bosých chodidel. Po sté rozkopnuté bílé peřiny a horečnaté bloudění v pražských uličkách. Léto s čvachtavým blátem zalézajícím mezi prsty u nožky. Léto s lány obilí, bezmocně se tetelícími v poledním žáru. A uprostřed pole lavička a tepaný křížek, "Zdrávas Maria, Bůh žehnej tomuto kraji". Tak tak, Bůh žehnej, i mně a sestřičkám a bráškům a stromům v hlubokém lese a včeličkám a napnutým barevným plátnům. Léto mírnosti a odpolední v houpací síti. Léto ranní a odpolední kávy. Léto bukové. Léto barevných puntíků a modrých sultánských kalhot a nebe nad Vítkovem počmáraného rychlými tahy štětcem.


Jako by bylo nejvíc ze všeho potřeba být pořád bez starosti. Neustále v pohodě. Jenom lehce proplouvat. Jenže když je někdo bohatý na emoce, ale chudý na klid, tak takový dost dobře být nemůže.
Ani by neměl být. Vůbec. Kdyby byli všichni bezstarostní, nic špatného by nebylo napraveno a nic krásného by nevzniklo. A bez citlivosti a rozkřehlosti by těžko byla něha.


Reynek se mi líbí. Přečetl si poezii cizí Francouzky, odjel za ní a přivezl si ji s sebou zpátky do malé vesnice u Havlíčkova Brodu. A pak žili v takové bezpečné bublině, trochu zvlášť, hodně spolu. Před nacistama se schovali u Floriána ve Starý říši - a pak se vrátili a komunisti jim zestátnili statek. A Reynek dál psal a bylo to pořád jemný a křehký a hezký.

Thursday, October 8, 2009

Povzdech

Poslední dobou mě provází jedno děsně ukázkový a samozřejmý studánkový moudro, jo. Pro některé rozhovory je třeba mít velmi jemný rejstřík rozlišování a snahu o přesné pojmenovávání. A ochotu porozumět.
(a někdy ani to nestačí)

Tuesday, June 23, 2009

Mlhavé Tatry

Ráno v Ružomberoku - takové, které umí být jen chvilku po rozbřesku, spánek u omšelého vítězství SNP v rozpadlé Korytnici, cesta nahoru a první okouzlení, pot, jedna noha, druhá noha, ještě támhle k tomu pařezu (a pak o kousek dál), hvozdíky, už začínají zakrslé borovice, slunce a trošku si utáhnout bederák, již budeme na hřebeni, svoboda, nahoře, ahoj údolí, já jsem tady!, pozor na suť, ať neujede, nohy jdou ještě lehce, zatím ani puchýřek, odehnat mouchu z lýtka, louka, hebká tráva, kleč a stezka, člověk je ten nejmalinkatější mraveneček, světlo se plazí po protější stráni, prostá a zasloužená radost, borůvčí, brusinky, svah na opačné straně sedla je vymalovaný tisíci odstíny zelené, ještě jen přes vršek a postavíme stan, v dálce obrys homole Salatinu, zmáčknout přezku (lupne) a batoh padá dolů, člověk jakoby létal. Večery jsou nekrásnější.

Buch, Buch. Bouřka. Vítr se opírá do plachty, neulétne? Čelovku, kde jsou boty, kolíky? Upevnit tropiko. A dovnitř, zima, mokro. Čtvrt na tři. Blesk (jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet). Ještě daleko. Už aby to bylo pryč. Hrom. Blesk, jednadvacet, hrom. Ach jo. Už je to pryč. Zkusit spát.

Mlha. Prší. Rozmočený chleba, jídlo jsme nechali venku (kvůli medvědům), porridge, s čokoládou nebo kokosem? Sbalit, ještě leje, není nic vidět, ale nemá smysl tu sedět, už je poledne, tak jdeme, čvacht, jedna noha, druhá noha, pleskání pláštěnky, už začíná mokro v botech, ach jo, to bude schnout týden, nahoru, bahno, neuklouznout, kapucu z obličeje, mlha, mlha, mlha, vlasy pryč, fouká, Zuzčiny nohy přede mnou, pravá, levá, nic jiného není vidět, nevypadly mi tyčky od stanu?, už cestou jsem ztratila jednu teleskopku (když jsme s Eliškou stopovaly, musí být v Brně, přebíhaly z jednoho auta do druhého, tam na výpadovce na Olomouc), mrzelo mě to celou cestu z Hranic, když jsem ležela na karimatce ve vlaku a s uchem přilepeným k podlaze kupé poslouchala, jak vlaku tepe srdce (tudum tudum)... na chvilku se mraky převalí na druhou stranu údolí a je vidět na útulnu, už jen kousek z kopce a jsme tam.

Monday, April 27, 2009

Je to jako když celej život pijete odstředěný nízkotučný trvanlivý mlíko z PET lahve a pak ochutnáte to pravý, čerstvý, tučný od krávy

Po trošku divočejších dvou letech a spoustě zkoušení a zjišťování, kudy to jde a kudy ne, jsem si jednou večer uvědomila, že se místo hospody nebo nějaké "hurá akce" radši doma podívám na film. Anebo si přečtu další kapitolu té knížky, co mi leží na parapetu.
Nesmějte se, je to zásadní. Žádný pocit (žádný strach), že bych měla být raději s lidmi a vytvářet zážitek, abych třeba něco nepropásla.

Teď už vím o malinko více, kudy to jde a kudy ne. Dokonce i vím, jak a kam bych chtěla - a učím se, vážně, snažím se tam směřovat. Brzy si to budu umět i obhájit. Není to lehké, ale radosti, které to nabízí, jsou plnější. Nikdy jsem neměla takový pocit opravdovosti a správnosti. Kontinuity a kompaktnosti žití.
Trochu mě děsí ta vnější podobnost s tím, co už to jednou bylo. Já si více než uvědomuju, že se to může zdát stejné. Ale není. Něco je o hledání pravdy a o kritickém myšlení, druhé o berličce. S tou je to totiž zdánlivě komplikovanější, ale ve výsledku o mnoho snažší - řeknou ti, co a jak, aby bylo vše v perfektním pořádku. A s kritickým myšlením to vůbec snažší není. Nesmíš nic jen tak přijmout.

Je to spíš depresivní. Můžou za to ty spousty knížek - pan Bauman, pan Berger, pan Keller a vlastně i pan Cílek nebo mistr Hejdánek - od kterých jsem pak už musela za paní Librovou a k rozhovorům v Sedmé generaci. Trochu z toho bolí oči, lehce hlava a hodně srdce. Jeden se pak snadno dostane na takové dno. Rozuměj, nemusí se cítit zle, ale je určitým způsobem sociálně zoufalý. Ať už se zabývá čím chce - boomem neonacismu, společností snažící se nahradit prázdnotu konzumem, slepým znásilňováním přírody - a myslí to opravdu vážně, nechce si nic nalhávat, tak se tam dostane. Protože to všechno je ohromně smutné a moc vážné a je těžké s tím něco dělat. Všichni ti na tvoje idealistické řeči říkají, že s tím stejně nic neuděláš. A ty bys chtěl.

Jenže člověk tímhle uvědoměním a následnou bezmocí (či beznadějí) projít musí, aby mohl něco dělat. Aby měl dost odhodlání a motivace. Od ničeho se totiž nedá tak dobře odrazit jako od dna.
Já si myslím, že ti lidé na zastávkách s krabicovým vínem a igelitkou jsou jen smutní lidé, kteří tohle nezvládli. A já doufám, že tak neskončím a že jednou napíšu dokument, který změní celý svět. Budou to dvě A4 psané Arialem desítkou, na něž shrnu to, že jsme s naší krásnou planetou v krizi, že jsme v ní my lidé, že se ubavíme a upijeme a unakupujeme k smrti. Vejdou se tam i všechny příčiny, průběh a očekávané důsledky, vše přesvědčivé a precizně odargumentované. Každý si to přečte, plácne se přes čelo (to proto, že ho to nenapadlo dříve), přestaně jíst jablka z Kostariky, začne si povídat se sousedy a nebude si kupovat pití v PET lahvích každý den.

A já mám to štěstí, že na to nejsem sama. A že mi pomalost nevadí.

___________________________________________________________

(dodatek z 9.9.)
Už dlouho jsem měla chuť napsat mírnou aktualizaci. Sociálně zoufalá už nejsem, spíš občas dost nasraná. Ale to je docela zdravé. Sedmou generaci nečtu a k panu Kellerovi a paní Librové jsem o něco kritičtější. Nezměnil se naopak ke snaze o přesné rozlišování a pravdivé pojmenování. A k touze po občanské společnosti. A vždycky je lepší dát se nějakou cestou a po čase zjistit, že to nebylo to pravé, než stát na místě a nepohnout se vůbec.

Monday, March 23, 2009

Naši chlapci bloggeři

Jsme kmen plný neobyčejně krásných, milých, vtipných, inteligentních a perspektivních osob. O tom nebylo nikdy pochyb, že? *doufá, že nikdo nezaslechne mírnou ironii znějící v jejím hlase*
O tom, že Rudánek je mimořádně programátorsky schopný člověk, každý dávno ví. Zvláště po návštěvě našich luxusních stránek. A protože nepostrádá ani kreativitu, vytvořil polosoukromý blogovací portál Prales, jemuž tu teď dělám nestoudnou reklamu.

Jeho služeb využívají v tuto chvíli již čtyři skvělí mladí muži:

* Rudánek sám - ve svém Pralese se můžete dočíst o všem možném i nemožném, slušném i neslušném, chvilkami úzkoprsým rodičům nepřípustném.
* Vojtěch Ctirad Tábor Špageta, alias ŠPG, se na svém VCTŠ vyjadřuje i k tématům společenským. Navazuje tak na činnost svého starého zápisníku - díky, že slavný blog znovu ožívá! Na pokračování lechtivé povídky inspirované návštěvou UNIjazzu si zatím ale musíme počkat.
* Dotřetice - náš drahý, postvlasatý, hloupoučký Močál, kde se kreativně vyžívá milý Smíšek. Když mu dáte peníze na pivo, třeba něco nového napíše.
* A konečně - svodům bloggerství podlehl i flegmatický abstinent Žvejk, jež nám dává možnost ochutnat jeho brilantní vtip i na řádcích jeho článků ve Věčných lovištích. Hodně štěstí!

Zde je naše superslavná košíková fotka z Vrchlabí. Mistr ŠPG tam chybí, leč ostatní jsme tam v plné kráse (snad až na Žvejku hlavu).


Thursday, March 12, 2009

Má láska k panu Potokovi

Je tomu asi rok, co jsem se zamilovala.
Od malička jsem hodně četla, ráda četla. A protože jsem trošku emotivní človíček, často jsem nad knížkami i plakala. (Poprvé, co si pamatuji, to bylo nad foglarovkou Přístav volá. Klasika.) Jenže časem jsem plakat přestala (snad s výjimkou pro Školu Malého stromu). Znovu mě k tomu přiměly až hluboce lidské příběhy pana Potoka. Příběhy osobní, nenápadné, střízlivé, ale přesto silné a oslovující.
Všechny jeho postavy jsou veliké. Veliké svým charakterem, svým vnitřkem – jsou tak velicí, že se cítím tak malinká, jak jen je to možné. Svou velikostí ale nikdo z nich není prvoplánový a plochý, tezovitý. Všechny jeho postavy mají své silné motivace. Navzájem si ubližují, ale kvůli své síle a pravosti to nikdy nedělají z osobních důvodů, nýbrž proto, že bojují za svou pravdu, za své přesvědčení, za své právo na pochybnosti a sebeurčení. A dělají to převážně s důstojností. Jsou neochvějní, ačkoliv tím trpí – jenže svou Pravdu postavili v žebříčku hodnot nad své štěstí. A to v duši idealistově brnká na strunky, které touží být rozkmitány.
Právě pro tyto vlastnosti Potokových postav jsem si zamilovala židovskou kulturu, národ, historii. To je totiž něco, co k mojí velké bolesti (kterou se mnou jistě sdílí mnoho mladých lidí, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí) v mé milé malé středoevropské zemičce tolik chybí. Tato láska začala klíčit nejspíše když jsem ve třinácti četla snad lehce brakovou knížku o vzniku Izraele a měla plnou hlavu obdivu k sionismu – a i k jeho odpůrcům z řad chasidů. Možná proto mě potom Vyvolení, první kniha kterou Chaim Potok napsal a která se mi dostala do ruky, tolik pohltila. Možná se tak stalo i proto, že k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem poprvé od prenatálního období Izrael navštívila.
Pan Chaim Potok ve svých knihách zužitkoval zkušenost, jejíž variace je mi velmi blízká. Ortodoxní výchovu a její vztah k ní, potřebu se vymezit. Ať už to řeší Ašer Lev nebo Danny Saunders, oslovuje mě to stále stejně.
Mimo to, tak čtivé dějiny jako Putování jsem v ruce snad ještě neměla (pravda, moc jsem jich tam neměla celkově ). A Davitinu hrafu u mě zatím nic nepřekonalo.

Friday, March 6, 2009

Co chybí naší generaci

Stručná a výstižná odpověď na výše uvedenou otázku by zajisté zajímala mnoho lidí. Nejen sociology, pro jejichž část je její hledání povoláním, nebo představitele všemožných komerčních společností, které nám svou odpověď na tuto otázku nutí den co den prostřednictvím prostoru, jenž si zaplatí v médiích. Zajímala by snad všechny, kdo se pokouší hledět do budoucnosti a mají zájem o dění ať už světové, nebo to ve svém blízkém okolí. Budeme to totiž my, generace právě dospívající, kdo bude nejdůležitějším hybatelem tohoto dění v nadcházejících dekádách. Nejvíce by však měla zajímat nás jako její příslušníky, protože jsme to my, koho se týká ze všech nejsilněji. Z pohledu příslušníka mladé generace budu psát i následující řádky.
Podívala-li bych se na své vrstevníky, získala bych silný dojem, že to, co postrádáme, je bezpochyby čas. Nezbytným atributem studentů jsou nabité diáře a fráze „Nestíhám, dnes ne, mám moc práce“. Dny se ale nezkrátily a rok je stále stejně dlouhý – my máme k dispozici stejné množství času jako měli naši rodiče a rodiče našich rodičů. Liší se však vztah, který naše generace k času chová. Nemít čas je v módě. Více práce totiž v očích okolí znamená být žádaný, chtěný, milovaný - a to předpokládá větší respekt od ostatních lidí. Svou nesoustředěnou zaneprázdněností se chlubíme a neuvědomujeme si, že nám v našem konání chybí jednotící smysl a často i zdravá kontinuita. Skládáme svůj život z dílčích částí a nesnažíme se o kompaktnost.
Těkáme v ohromném množství možností, ať už z oblasti vzdělávání, cestování, sportu či jakýchkoliv dalších volnočasových aktivit. Působí na nás velmi mnoho věcí, jsme nuceni vnímat, a částečně i reagovat, na velice vysoký počet podnětů. Jsme tím přímo zavaleni. Z důvodu zběsile rychlé komputerizace společnosti trávíme více času s jedničkami a nulami než s lidmi – ačkoliv skrze všemožné komunikační technologie máme stále pocit, že jsme s někým v kontaktu, mezilidské vztahy často nevědomky omezujeme jen na klepání do klávesnice. Kvůli tomu si často neuvědomíme, že vlastně nemáme žádné opravdové přátele a že ve svém nitru jsme sami. Komunikační technologie nás tedy často nespojují, nýbrž způsobují pravý opak.
Vzdalujeme se i od přírody, málo ji i jen navštěvujeme. A přitom právě příroda a slovo z ní vycházející – „přirozenost“ - je právě to, co nás může posilovat a vyvažovat vliv, který na nás má přetechnizovaná doba. V přírodě lze snadněji než v civilizaci dojít k tomu, čemu se říká „usebrání se“. To je právě to, co mé generaci chybí. Vnitřní ztišení, obrácení pozornosti k svému nitru, hloubání – „usebrání se“. Obracíme se k sobě samým až v krizových situacích.
Nepřemýšlíme snad méně než generace před námi a nejsme ani méně schopní či nižšího intelektu. Od přemýšlení nad věcmi podstatnými a základními nás ale odvádí ohromné množství vjemů a podnětů, které si nárokují naši pozornost. V horších případech s námi i manipulují, aniž bychom pečlivě vážili, čemu svůj čas a své myšlenky věnujeme. Toto se stává příčinou skutečnosti, že se neptáme po smyslu věcí a nehledáme jejich podstatu. Na to je jich zkrátka příliš mnoho. Málokdy zkoumáme i to, jak na nás podněty působí. Co do myšlení u nás převládá kvantita nad kvalitou. Kvůli povrchnímu vnímání mnoha věcí nám poté nezbývá čas na přemýšlení nad vlastním světonázorem a hledání vlastní cesty tímto světem. A přitom hledání podstaty věcí je v současnosti snad důležitější, než kdy jindy. Orientace ve světě se stává těžší a těžší.
Naše bloudění je zčásti způsobeno tím, že nám chybí průvodci. Našimi rádci a učiteli by měli být příslušníci generace našich rodičů a prarodičů. Ti jsou však uvyklí zcela jiné realitě než my, a proto nám jen velice těžko mohou dát návody a ukázat cestu. Sami ji hledají – ale určité hodnoty již mají zažité (nebudu teď spekulovat, nakolik jsou jejich hodnoty následováníhodné) a proto jim to nezpůsobuje takové problémy jako nám. Nemohou nám předávat to, co jim předávali jejich rodiče, protože v současnosti to není postačující a uplatnitelné. My dospíváme, zatímco dochází k rozpadu hodnot a svět ovládá relativizace – je velice těžké se za těchto okolností najít a vyhledat pevné záchytné body, odlišit klady od záporů. Přesto ale zajisté existují myslitelé, kteří by nám mohli podat pomocnou ruku – nejspíše se však necítí být pedagogy či neznají jazyk, kterému bychom porozuměli.
Z toho vyplývá i největší úkol, který naši generaci čeká – nabídnout našim potomkům to, co nám nabídnuto nebylo a snad ani nemohlo být. Pomoci jim zorientovat se a předat jim vztah k hodnotám, které stojí za to dávat dál. Nehodit je do vody, ale učit je a poskytnout jim pevné body k zachycení.
Jen abychom to zvládli sami pro sebe.