Sunday, February 15, 2009

Víkend v plesovkách

psáno lehce ospale brzy po návratu z víkendu, kdy jsem v pátek odjela na pár hodin na ples a vrátila se v neděli

Od chvíle, kdy jsem si dodělala diář s princeznou Hyacintou od milého Muchy, mám opět vše zorganizované, pod kontrolou. Téměř vše mám pěkně zapsané, v bodech, abych mohla úspěšně odškrtávat a za odměnu si kupovat knížky.
Stejně tak byl i tenhle víkend zapsaný.
Možná je tohle právě to, co mi schází teď, když jsem tak dlouho tak všeobecně spokojená a mraky jsou za obzorem, kdy je všechno, co dělám, v nebývalé rovnováze.
Ale zapsání v diáři nestačilo... možná jsem malinko z divokých vajec a vidiny zážitků jsou pro mě stále ještě důležitější než to, co bych měla dělat. A nejsem si jistá, jestli si vůbec přeju z toho vyrůst, pracovat na sobě tak, abych se v tomto změnila - víkendy jako tento ze mě dělají to, co jsem a co mě tolik baví být, jakkoliv je to dětinské, nezodpovědné a pošetilé.

Když jsem v pátek večer nasedala s maminkou do auta, které nás lehce zběsile dovezlo do Čáslavi, neboť jsme, typicky, opět nestíhaly, neměla jsem toho s sebou moc. Přesněji - černé Eliščiny plesové šaty, samodržící puntíkované punčochy, lodičky, tenisky na přezutí, doklady a kreditní kartu, telefon a taštičku s pleťovým krémem, leskem na rty a korektorem. Saténové rukavice nad lokty, kabátek a lá 60. léta a černý zimní kabát. Plán byl večer se vrátit domů.
Zničehonic mi ale bleskla hlavou myšlenka, že některé mé víkendové plány jsou nekompatibilní s dalšími a že Krkonoše se vylučují s Prahou a že si tedy musím vybrat. Selháním diáře (respektive spíše toho, kdo do něj vše tím modrým inkoustem píše, že) jsem byla překvapena, zklamána tím, že tedy musím být v Praze celý víkend, ne jen sobotu.
Tato myšlenka byla ale rychle nahrazena jinou - tak budu pryč v sobotu. Čáslav, to je skoro Přelouč, Přelouč jsou v podstatě Pardubice a jak při jednom obdobném zážitku prohlásila Eli, Pardubice a Hradec budou brzy Hradubice. Tak se v sobotu stavím na TOPu a vrátím se večer.

Maturitní ples mého milého bratrance byl moc fajn. Veselili jsme se a slavili, málem jsem byla přesvědčena, abych šla studovat do Brna, prý že budu mít pizzu k obědu zdarma každý den. I když jsem to úspěšně přežila, maminka jela domů sama. Já jsem zůstala a přespala u Lidky. Od mamči jsem do své igelitové tašky dostala ještě její černý rolák, abych si mohla vzít něco alespoň pod šaty, které se ke mně zachovaly velmi podle. Skoro jak dědeček měnil, až vyměnil.

Ráno jsem chtěla vyjet do Hradce brzy, ale byla jsem vázaná na Liduščino auto. A protože jsme si ráno poměrně protáhly a k snídani po anglicku jsme si pustily Piráty z Karibiku, stála jsem na přeloučském nádraží až okolo třinácté. Do sbírky mi byl věnován alespoň batůžek, abych necestovala s igelitkou, a spodní prádlo.

Ve vlaku jsem vzpomínala na závěrečnou hru před šesti lety v Třemešném, kdy jsme z tábora na dva dny odcházeli jen v plavkách nebo na MOA a Putování, kam jsme si každý mohli vzít jen dvanáct věcí. Smála jsem se tomu, jak s sebou na všechny víkendy tahám oranžový "batůžek" plný takových nezbytností jako notebook Jindra, dřevěná miska od Kecmena, žlutý hrníček jako z Přátel, krtkovské lacláče, aspoň dvě deskovky, tři mikiny navíc a nezapomenout na sbírku svíček, ty se vždycky hodí. Asi přehodnotím svoje zvyky.

Ačkoliv má záda měla pohov od těžkého batohu, stejně teď pořádně bolí, protože sledovat na Trachtaci Obrázků Pohyblivých pět filmů za sebou v člověku vyvolá tak existenciální otázky, jak si teď sednout, aby otlačil zase jinou část svého těla. Ale za filmy Klass, Děkujeme, že kouříte, The Truman Show a další to otlačení stálo, jak taky jinak. Jen škoda, že nedorazila milá Veve.

Moje odhodlání se večer vracet vzalo za své, když jsem se dozvěděla, že u nás doma má spát sestřin Karel (i když to se posléze ukázalo jako neověřená informace). Rozhodování to bylo tuhé, ale na miskách vah byly nejen zajímavé filmy a Johnny Depp, ale i to, že ráno pojedu s Méďulkou. A že je to výzva a adrenalin. Takže jsem zůstala.

Nebohá Méďa se mnou musela již podruhé tento týden vstávat tak v nekřesťanskou hodinu, za což jí patří objetí a lízátko (doručím jistojistě brzy!). Domů jsem dorazila ještě než kdokoliv vstával (oni nejsou vzhůru ještě ani teď.)

A já, dětina, mám další zážitek :-)