Má láska k panu Potokovi

Je tomu asi rok, co jsem se zamilovala.
Od malička jsem hodně četla, ráda četla. A protože jsem trošku emotivní človíček, často jsem nad knížkami i plakala. (Poprvé, co si pamatuji, to bylo nad foglarovkou Přístav volá. Klasika.) Jenže časem jsem plakat přestala (snad s výjimkou pro Školu Malého stromu). Znovu mě k tomu přiměly až hluboce lidské příběhy pana Potoka. Příběhy osobní, nenápadné, střízlivé, ale přesto silné a oslovující.
Všechny jeho postavy jsou veliké. Veliké svým charakterem, svým vnitřkem – jsou tak velicí, že se cítím tak malinká, jak jen je to možné. Svou velikostí ale nikdo z nich není prvoplánový a plochý, tezovitý. Všechny jeho postavy mají své silné motivace. Navzájem si ubližují, ale kvůli své síle a pravosti to nikdy nedělají z osobních důvodů, nýbrž proto, že bojují za svou pravdu, za své přesvědčení, za své právo na pochybnosti a sebeurčení. A dělají to převážně s důstojností. Jsou neochvějní, ačkoliv tím trpí – jenže svou Pravdu postavili v žebříčku hodnot nad své štěstí. A to v duši idealistově brnká na strunky, které touží být rozkmitány.
Právě pro tyto vlastnosti Potokových postav jsem si zamilovala židovskou kulturu, národ, historii. To je totiž něco, co k mojí velké bolesti (kterou se mnou jistě sdílí mnoho mladých lidí, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí) v mé milé malé středoevropské zemičce tolik chybí. Tato láska začala klíčit nejspíše když jsem ve třinácti četla snad lehce brakovou knížku o vzniku Izraele a měla plnou hlavu obdivu k sionismu – a i k jeho odpůrcům z řad chasidů. Možná proto mě potom Vyvolení, první kniha kterou Chaim Potok napsal a která se mi dostala do ruky, tolik pohltila. Možná se tak stalo i proto, že k tomu došlo ve chvíli, kdy jsem poprvé od prenatálního období Izrael navštívila.
Pan Chaim Potok ve svých knihách zužitkoval zkušenost, jejíž variace je mi velmi blízká. Ortodoxní výchovu a její vztah k ní, potřebu se vymezit. Ať už to řeší Ašer Lev nebo Danny Saunders, oslovuje mě to stále stejně.
Mimo to, tak čtivé dějiny jako Putování jsem v ruce snad ještě neměla (pravda, moc jsem jich tam neměla celkově ). A Davitinu hrafu u mě zatím nic nepřekonalo.