Je to jako když celej život pijete odstředěný nízkotučný trvanlivý mlíko z PET lahve a pak ochutnáte to pravý, čerstvý, tučný od krávy

Po trošku divočejších dvou letech a spoustě zkoušení a zjišťování, kudy to jde a kudy ne, jsem si jednou večer uvědomila, že se místo hospody nebo nějaké "hurá akce" radši doma podívám na film. Anebo si přečtu další kapitolu té knížky, co mi leží na parapetu.
Nesmějte se, je to zásadní. Žádný pocit (žádný strach), že bych měla být raději s lidmi a vytvářet zážitek, abych třeba něco nepropásla.

Teď už vím o malinko více, kudy to jde a kudy ne. Dokonce i vím, jak a kam bych chtěla - a učím se, vážně, snažím se tam směřovat. Brzy si to budu umět i obhájit. Není to lehké, ale radosti, které to nabízí, jsou plnější. Nikdy jsem neměla takový pocit opravdovosti a správnosti. Kontinuity a kompaktnosti žití.
Trochu mě děsí ta vnější podobnost s tím, co už to jednou bylo. Já si více než uvědomuju, že se to může zdát stejné. Ale není. Něco je o hledání pravdy a o kritickém myšlení, druhé o berličce. S tou je to totiž zdánlivě komplikovanější, ale ve výsledku o mnoho snažší - řeknou ti, co a jak, aby bylo vše v perfektním pořádku. A s kritickým myšlením to vůbec snažší není. Nesmíš nic jen tak přijmout.

Je to spíš depresivní. Můžou za to ty spousty knížek - pan Bauman, pan Berger, pan Keller a vlastně i pan Cílek nebo mistr Hejdánek - od kterých jsem pak už musela za paní Librovou a k rozhovorům v Sedmé generaci. Trochu z toho bolí oči, lehce hlava a hodně srdce. Jeden se pak snadno dostane na takové dno. Rozuměj, nemusí se cítit zle, ale je určitým způsobem sociálně zoufalý. Ať už se zabývá čím chce - boomem neonacismu, společností snažící se nahradit prázdnotu konzumem, slepým znásilňováním přírody - a myslí to opravdu vážně, nechce si nic nalhávat, tak se tam dostane. Protože to všechno je ohromně smutné a moc vážné a je těžké s tím něco dělat. Všichni ti na tvoje idealistické řeči říkají, že s tím stejně nic neuděláš. A ty bys chtěl.

Jenže člověk tímhle uvědoměním a následnou bezmocí (či beznadějí) projít musí, aby mohl něco dělat. Aby měl dost odhodlání a motivace. Od ničeho se totiž nedá tak dobře odrazit jako od dna.
Já si myslím, že ti lidé na zastávkách s krabicovým vínem a igelitkou jsou jen smutní lidé, kteří tohle nezvládli. A já doufám, že tak neskončím a že jednou napíšu dokument, který změní celý svět. Budou to dvě A4 psané Arialem desítkou, na něž shrnu to, že jsme s naší krásnou planetou v krizi, že jsme v ní my lidé, že se ubavíme a upijeme a unakupujeme k smrti. Vejdou se tam i všechny příčiny, průběh a očekávané důsledky, vše přesvědčivé a precizně odargumentované. Každý si to přečte, plácne se přes čelo (to proto, že ho to nenapadlo dříve), přestaně jíst jablka z Kostariky, začne si povídat se sousedy a nebude si kupovat pití v PET lahvích každý den.

A já mám to štěstí, že na to nejsem sama. A že mi pomalost nevadí.

___________________________________________________________

(dodatek z 9.9.)
Už dlouho jsem měla chuť napsat mírnou aktualizaci. Sociálně zoufalá už nejsem, spíš občas dost nasraná. Ale to je docela zdravé. Sedmou generaci nečtu a k panu Kellerovi a paní Librové jsem o něco kritičtější. Nezměnil se naopak ke snaze o přesné rozlišování a pravdivé pojmenování. A k touze po občanské společnosti. A vždycky je lepší dát se nějakou cestou a po čase zjistit, že to nebylo to pravé, než stát na místě a nepohnout se vůbec.